Škola člověka

Ačkoli si pamatuji jenom na dvě síly, jenom na dobro a zlo, které pocházejí ze světla a z tmy, věz, že existuje i třetí síla.

Byla tma a zima. Zvuky se ozývaly z lesů, divoký řev se rozléhal po pouštích, děsivé vytí se zmítalo mezi horami. Byla noc. Bytosti, které žili na planetě, doufali, že se opět stane zázrak a temnota skončí. Objeví se světlo, které bude zářit. Potom zmizí strach, přestane řev, bude teplo a příjemně. Nastane den. Tak žili mezi strachem a radostí. Nevěděli, kdo jsou. Ti, kteří žili už dlouho, vyprávěli těm, kteří až tak dlouho nežili, že temnota je zlo a světlo je dobro. Prý jsou vytvořeni z neznámé vůle, ale z velké síly. Jsou vytvořeni na to, aby se množili a báli se moci, která je vytvořila. Z úst do úst se odevzdávalo poznání, že bát se, je dobré, a ptát se „Proč?“, je špatné. Mnozí tomu věřili a podřizovali se těmto zákonům.

Ten, kdo je vytvořil, pozoroval své dílo a čekal. Netrpělivě čekal na okamžik, kdy se Duchu zachce vtělit, kdy dozraje záměr a bude možné udělat další krok.

Nebyla to až tak hrozná doba. Byla to doba rozrušující, kdy se pramen světla a radosti skrýval pod povrchem země. Světlo zakrýval šedý závoj. Lidé se shromáždili, aby společně přežili další tmu. Vyprávěli si, kolik dobra udělali, dokud bylo světlo. Měli naději, že jejich činy zmírní dobu temna a strachu. Doufali, že ten, kdo jim dává a bere světlo, jim ho znovu vrátí. Tehdy se zeptal jeden z těch, kteří žili jen krátce: „Odkud je světlo a proč odchází? Proč ještě nikdo nenašel místo, kam světlo mizí? Proč ho ještě nikdo nevrátil zpět navždy?!“

Lidé se s hrůzou otáčeli za mizejícím světlem a strachem padali na zem. Křičeli a plakali. Prosili dárce světla, aby neposlouchal řeči hlupáka, aby se nad nimi slitoval a nebral jim světlo navždy… Vzlykali a křičeli, že jsou vděční i za to malé množství světla, které jim dává, protože ani to málo si nezaslouží.

Ale za krátký čas se k té drzé, krátce žijící bytosti, přidali i další. Prohlásili, že půjdou tam, kam mizí světlo. Najdou ho, vrátí ho a dozvědí se tajemství.

Stvořitel, který to pozoroval, se zaradoval a zajásal. Svolal své vojsko, které přišlo z ohně a světla, v plamenné záři a lesku a povstalo před ním. „Je čas. Přišel čas, kvůli kterému jsem tvořil, kvůli kterému jsme všichni tady. Jděte. Ať se zrealizuje záměr, ať nikdy neskončí vtělování Ducha.“

A povstali ti, kteří žili jen krátce, a povstali i ti, kteří jim uvěřili a vydali se za mizejícím světlem. Vydali se i navzdory tomu, že tma byla stále větší a větší a zahalovala neproniknutelným závojem odvážné i bázlivé. Řev zvířat se mísil s křikem a pláčem vylekaných lidí, kteří byli připraveni přijmout i ten nejhorší trest.

Stalo se však něco nevídaného. Ve tmě se zrodily záblesky světla. Přibližovaly se, zvětšovaly se a něco živého, svítícího, tancujícího a hrajícího scházelo z temného nebe na temnou zem. Vznikaly prostory, v kterých bylo světlo. Byl to zázrak. Tento zázrak spadl na zem a některé stromy a keře byly v objetí něčeho překrásného. Stávaly se z nich velké, živé, neustále se měnící sloupy, které přinášely světlo. Lidé se vrhali k těmto tancujícím sloupům, natahovali k nim ruce a ve strachu ustupovali, když pocítili nesnesitelný žár a bolest. Křičeli bolestí a strachem: „Trest z nebe!“

Ale byli i takoví, kteří se nebáli. Radovali se a tancovali. Hladili tento zázrak. Zdálo se, že je naplňoval a oni si to vychutnávali. Necítili ani bolest, ani strach. Jenom nekonečnou radost. Přibližovali se k němu, milovali ho a spojovali se s ním.

Volali: „Dar z nebe!“

Tak se svět rozdělil na ty, kteří se jen báli a rozmnožovali se, a na ty, kteří umírali v ohni a stávali se součástí božího záměru.

To byl jen začátek.

Tak se začala Cesta Ohně v lidském světě. Tak Stvořitel zjevil třetí sílu, která byla proměnlivá. Měla v sobě všechno. Byla za hranicemi Světla a Tmy.

Ti, kteří se báli, rozebírali nedohořelá polena, která už tak nepálila. Stačilo jim, že jen tlela a oni se mohli od nich zahřát. Strašili jimi ty, kteří se báli ještě víc než oni, že je promění ve smrtonosný žár, v kterém shoří všichni neposlušní a nepokorní.

Vznikaly legendy o strašné síle, které trestala ohněm.

Někteří se báli jeho síly, odklonili se od něho a prohlásili, že je nečistý, že přijímá a vpouští do sebe všechny bez rozdílu. Kvůli čistému světlu zavřeli oči a nechtěli si nic pamatovat. Nechtěli uvěřit, že bez ohně neuvidí světlo.

Vytvářeli legendy o světě čistého světla, kde je blaho a pokoj.

Byli však i takoví, kteří se nebáli, protože se zamilovali. Vešli do ohně, aby sami byli ohněm. Otevřeli pro sebe novou cestu a začali se učit.

Toto učení nikdy nebylo v knihách, ale přesto se na něj nikdy nezapomnělo, nikdy nebylo tajné, ale bylo neviditelné. Ti, kteří žili ve strachu, viděli jen strach a nic jiného. Oheň je při světle téměř neviditelný. Jenom ti, kteří vpouštěli oheň do své duše, aby sami byli ohněm, poznávali jeden druhého beze slov a znaků. Cítili žár, viděli světlo i tmu.

Na této cestě jsou dva mezníky: po překonání strachu ze smrti je třeba vpustit do sebe oheň a stát se součástí velkého tajemství. Potom se spojit s ohněm, naučit se ho ovládat, aby se mohl zrealizovat záměr Stvořitele.

Vytvářeli svoje legendy, aby ti, jejichž duše toužily po ohni a po zapojení se do tajemství Stvořitele, měli klíč. V těch legendách byl prorok Mojžíš, kterému se zjevil Stvořitel v podobě hořícího keře, který nikdy neshořel. Byl tam i Hermes i Prometheus, provinilec, který ukradl bohům pro lidi oheň. Byl tam i mudrc Sokrates i velký vojevůdce Alexandr. Bylo jich mnoho. A jsou ještě i jiní, kterých jména neznáme. Avšak jejich cesta poznání a práce se nikdy neskončila.

Jako největší tajemství odevzdávali jeden druhému legendu o svém prvním učiteli, kterému Stvořitel přikázal učit a milovat ty, kteří se vydají na tuto cestu. Přikázal mu, aby vzal své žáky na zem.

Tento Učitel byl rovněž zvláštní, nestálý a nedosažitelný jako jeho samotná podstata. Neobyčejná byla jeho cesta. Už jeho jméno bylo znamením. Nazývali ho Oheň Boží – Uriel. Legenda ochraňovala nejtajnější poznání o tom, že Učitel je nesmrtelný jako celé vojsko Stvořitele. Je vtělený do člověka. Žije mezi lidmi, podporuje Stvořitelovo dílo a tvoření těch, kteří ochraňují cestu ohně, znásobují svou prací poznání o tom, jak zapálit, chránit a ovládat Oheň ve jménu Ducha Svatého.